Pohoda ve vodě

Vracíme se klidnými tempy od bójek.
Je to na naše české poměry dost daleko.

Mám radost. Kluk překonal nepříjemný pocit vnitrozemce z neznámých hlubin.
Zrychluje a velkými tempy jednoznačně naznačuje, že by už při případném rychlostním srovnání sil byl rozhodně o několik decimetrů vpředu.

A hele.
Dokonce i holka je na lehátku na hloubce a to i s maminkou, což je ostatně dost výjimečný výkon u obou.

Z dálky deseti metrů slyším jasnou prosbu své dcery: „Nechytej se prosím lehátka.“
V jeho dvoumetrové vzdálenosti od lehátka je však slyšitelnost nulová.
S gustem se zachytí okraje lehátka, které se v očích mladé plavkyně zakývá jako Titanik před konečným potopením.

Sakra, volám z dálky, ty neslyšíš?
Slyším, odpovídá chlapec a hned se lehátka pouští.
Opět na moři nastává klid a mír.

Připlouvám blíž a chlapec na mne hledí jako vždy.

Jeho pohled má v sobě pohled medvídka Pů, který právě strčil tlapu do dutiny stromu pro med a diví se, proč je tu všude kolem tolik včel, ale vyjadřuje zároveň také pocit usvědčeného zloděje, který u soudu volá: “Pane soudce, vždyť já tam vůbec nebyl.“

Nebijte, prosím své děti.
Ony by vám to chodily vracet do Domova důchodců.

Ostatně, mně dokáže chlapec nechtěně nalomit žebro už teď.