Pes 1: Štěňátko

Tak už jsme ho sehnali.
Štěňátko.
Je krásné, skvělé a čtyřměsíční. Milujeme ho od prvního okamžiku.

Jen z jeho velikosti máme zatím pocit nejistoty.
Chtěli jsme malé, ale naše Barča má tlapy jako bulteriér.
Její matka je čistokrevný jezevčík, to víme, ovšem otec musel být medvěd náhodně procházející vesnicí nebo přinejmenším mravenečník deviant.

Nebudu popisovat známé věci, že štěně sežere nebo alespoň rozkouše všechny věci, které po jeho nastěhování nejsou uvázány nejméně jeden metr od stropu.
Nevěděl jsem ale, že je možné rozežrat okraje schodů, rohy židlí a strávit části kožených a gumových bot.
Fakt! U některých chybí i jedna třetina.

Velikou kulinářskou lahůdkou je pro naši Barču slimák a zoubky si nejraději brousí na vzácných bílých deseticentimetrových kamenech pečlivě nasbíraných a následně převezených z Itálie, kterými měla maminka roubené cestičky.
Zdůrazňuji, měla…

Je milý, přátelský, domníváme se, že jednou bude velmi poslušný, ale zatím ani neví, že loužičky se nedělají v bytě.
No, loužičky. To byste nevěřili!
Zatím tak malý pes a takové moře.

Žere vše, co mu nabídnete. Vše a pořád.
Housku, okurku, angrešt.
Vše, co mu kdo s láskou podá – a my ho máme hodně rádi.

I jeho exkrement nevypadá jako psí.
Když jsme si je po naší týdenní nepřítomnosti na zahradě nevěřícně prohlíželi, vyslovili jsme nahlas obavu, zda je to opravdu psí, jestli se prý nezapomněl děda…

Ale, že by tolikrát…?