Odvážný výkon

Máme za sebou 18 hodin strávených v autě jízdou rychlou i pomalou, nahoru a dolů.
Prostě jsme rádi, že to máme za sebou a k překonávání gravitace zemské můžeme zase používat nohy.

Všechny věci jsou vyloženy, jakžtakž zabydleny a naše nové prostředí se nám velmi líbí.
Velká radost a uvolnění.
Pivo už je skoro na snesitelné teplotě, tak si dáme nejdříve jednu zdravotní, ať nemáme průjem.
A šup, raději ještě jednu, dizentérie tady prý létá i ve vzduchu.
Horko a dusno a moře.
Ano moře!

Maminka povzbuzena léky proti průjmům, které běžně neužívá, se zcela nečekaně rozhodla doplavat k molu.
Nečekaná situace, neobvyklý kousek!
Moře je sice zcela klidné, ale molo je snad 15 metrů vzdálené od břehu, což nesmíte chápat jako ironii, ale jako obdiv k budoucímu sportovnímu výkonu, který se naše živitelka rozhodla vykonat, zvlášť když sama sebe nepovažuje za vytrvalostního plavce.

Cesta k molu netrvala až tak dlouho, přesto ji pro jistotu doprovázel zbytek rodiny i se záložním lehátkem, kdyby si snad plavkyně chtěla cestou odpočinout.
S idylickou představou našich těl ležících na molu a zachytávajících horké paprsky jadranského moře se blížíme k určenému cíli.

Však ouha.

Několik okamžiků před kontaktem plavkyně s molem se zmiňované molo pod poryvem vln bez upozornění zhouplo a maminka se náhle rychle obrací, sebezáchovně mění styl a čubičkou se neuvěřitelně rychle navrací ke břehu, vyřknouc při tom dva těžko artikulovatelné zvuky. Asi jako Hu – ú.

Později si uvědomuji, že její oči měly krásný tvar měsíce v úplňku, který jsme každou noc mohli sledovat na bezmračné obloze.
Pro méně zkušeného čtenáře dodávám, že na molu jsem se s ní do konce dovolené neopaloval.

Ale to nevadí.

U vody spolu žijeme maximálně čtrnáct dnů v roce.