Není všechno zlato, co se třpytí

Po prvním nadšeném rozhlédnutí začínáme vnímat zdejší okolí poněkud střízlivěji.
Zdá se, že se budeme pohybovat mezi dvěma extrémy.
Ve dvou různých světech.

Ten první je pro nás.
Pro týdenní až dvoutýdenní turisty.
Vše nádherně upravené, uklizené, přímo na „Euro-úrovni“, kterou neznáme zatím ani z Čech.

Přestaneme-li však obdivovat skvělou úroveň hotelů a domů přímo u pobřeží, postoupíme-li mnohdy pouze o jednu jedinou uličku dále, situace se radikálně mění.
Když říkám mění, myslím tím obrátku o sto osmdesát stupňů.
Neomítnuté stěny domů, dveře u domů jsou spíše vraty do stáje a v okolí je vše neuklizené a neupravené.

Drahý domove! V duchu se omlouvám za své výtky „špatně“ fungujícím službám našeho města, které občas zanechají na našich úpravných ulicích drobný nedopalek cigarety…

A potom nám to dochází.

Ty kulisy zde opravdu jsou a velmi reálné.
Snad se najednou i trochu stydíme.
Opravdu jsme si z počátku mysleli, že v této válkou zkoušené zemi, horkem a suchem těžce rodící, žijí lidé v mramorových domech s krásnými širokými verandami a mají bezpracný zisk z nás turistů.

Děkujeme ti střední mírný páse.
Rostliny jsou u nás velké jako slon.

A hlavně nikoho nemusíme pouštět do našeho baráku.