Líná mládež

Dnešní mládež je neuvěřitelně líná.
Tento výrok je jistě poplatný každému historickému období lidského žití.
Tento pocit požívaly všechny generace.
Myslí si to všichni staří o mladých...

Ovšem, starým se může člověk stát už v útlém věku.
Starý je ten, kdo něco vlastní a musí se o to starat.
Kolo, motorku, auto, dům, zahradu, rodinu…
Prostě něco…

Pracovitý je proto, že se o svůj majetek starat musí, ať chce nebo nechce.
Tedy i vy mladí, kteří jste získali své první jednostopé vozidlo, se o něj většinou pečlivě staráte a tím se začínáte přesouvat do kategorie pracovitých, tedy „starých“.

Mílí se padesátníci, kteří sami sebe pokládají za staré a o deset let mladší čtyřicátníky téměř za jinochy, a mílí se i šedesátníci, pro které je pětapadesátiletý člověk mladý.
„Jen ať počká, až mu bude jako mně...“

Vzhledem k první větě této kapitoly můžete být staří předznamenáno třeba už v šestnácti letech…

Já jsem dnes ovšem získal důkaz, že mládež líná rozhodně není.
Ona pouze koná práci, která pro nás staré je těžko pochopitelná, a proto jejich činnost za práci nepovažujeme, neboť se z našeho pohledu nejedná o hromadění majetku.
A zde konkrétní příklad...

Celou polovinu dopoledne navážely naše děti k pobřeží kameny velké 15 až 30 centimetrů.
Aha, vytváří si vlastí poloostrov...
Slova, svůj vlastní, zdůrazňuji ještě jednou, abychom pochopili, že dětský svět, tedy svět mladých je nepochopitelný očima a myšlením nás starých, tedy lidí něco vlastnících.

Poloostrov byl za několik hodin hotov, sám jsem dětem pomohl s několika kameny, abych si připadal jako dobrý rodič.
Majetnicky jsem si z deky prohlížel „náš“ poloostrov.
Aby si ho tak někdo přivlastnil, zatím co budeme na obědě…

Odpoledne začaly děti jednotlivé kameny nakládat na lehátko, vyvážet je do hloubky na moře a jeden po druhém shazovat do vody.

Dlouho jsem je z povzdálí sledoval, co se bude dít dál...
Ale ono nic.

Téměř všechny kameny z našeho poloostrova byly vyvezeny a svrženy do moře, trvalo to možná další dvě hodiny, když už jsem to nevydržel a doplaval k synovi.
Proč to děláš?

Neodpověděl a hleděl na mne jako na Neandrtálce, který vidí poprvé oheň a ptá se, k čemu je.

Jistě nyní čekáte logické rozuzlení a vysvětlení jeho počínání.
Ale já ho neznám!
Já se znovu nezeptal.

Znáte snad otce, který by chtěl, aby si o něm jeho syn myslel, že je poněkud slabší v úsudku?
Pouze jsem zakýval ve zdánlivém pochopení hlavou a pomohl mu vyvést zbylé kameny do moře.
Snad jsem i chvíli cítil, že ta práce nutná a důležitá je.

Musím se znovu hodně učit.
Od svého syna.
Abych nebyl starý až moc.
A hlavně, ať už přede mnou nikdo netvrdí, že dnešní mládež je líná.
Není!
Ale my staří tomu nerozumíme.

Teprve po letech jsem se při náhodném vzpomínání od dcery dozvěděl, že přeci vyváželi kameny do „Nestačova“.