Znovu na cestě

Z loňského roku máme velké zkušenosti, které využíváme již na sedmnáctém kilometru trasy.
Tentokrát jsme za Jičínem nezabloudili.

Spolucestující hrdě ukazují na značku odbočky do vesničky Čejkovice, kde jsme loni projeli zbytečně návsí, dodržujíc detailně rozpis plánovače tras.
Letos tedy ne, jsme světoběžníci, míjíme Čejkovice a míříme přímo do jižní Dalmácie.

Cestou smutně v duchu konstatuji, že jsme už staří.
Vlastně my s maminkou ani ne, ale děti rychle rostou a moudří.

Kupříkladu jsme nemuseli zastavit již po devadesáti šesti kilometrech před Kolínem jako loni, otvírat kufr a tišit nepřekonatelný hlad a žízeň, neboť v kabině auta nebylo právě to, na co měla dítka chuť.

Také se celých 18 hodin nikdo nezeptal, kdy už tam budeme – ovšem vyjma osmnácté až dvacáté první hodiny jízdy, kdy jsme překročili nejjižnější bod naší trasy.

Dojížděli jsme posledních 200 kilometrů na ostrov Pelešjac s pocitem, že cesta nikdy neskončí a mířili jsme zpět na sever.
Jednotně jsme se pásli ironicky-pomstichtivým pohledem na mamince, která místo pobytu vybírala. Nechápali jsme, že při cestě na jih - za sluncem – jedeme nyní poslední kilometry zpět na sever.

To, že jsou děti o rok dospělejší je patrné i z menšího počtu jejich vzájemných konfliktů na zadních sedačkách.
Letos se již dokonce nekopali.

Ale nejvyšší postup k dospělosti prokázal chlapec.
To když se mu asi 40 kilometrů před cílem udělalo nevolno a on proces udržel až do zastavení auta a vystoupení.

Ano, všichni byli šťastni, že okénko dveří pozvracel až zvenčí.

Někdy příště jistě dospěje i k schopnosti otočit hlavu směrem od auta.

Dobro došli.