Úžasně využitý prostor aneb není řidič jako řidič

Hned při příjezdu jsem obdivoval zdejší architekturu „nedostatku“ prostoru a úzkých uliček umožňujících průjezd nanejvýš jednoho auta a to ještě s nejvyšší opatrností.

Všechny ty domy zasazené do strmého břehu či skály.
Schodiště vedoucí na letní terasu pod nebezpečnými úhly i kamenné zídky, naskládané z nejběžnější suroviny této oblasti, sloužící k oddělení sousedských pozemků a ovšem především však k získání alespoň několika metrů čtverečných roviny pro pěstování neduživých, horkem a suchem strádajících rostlin.

Můj obdiv k prostředí byl zakalen v okamžiku uzření místa, kde mám zaparkovat náš vůz.
Paní „domácí“ mi ukazovala prostor, do kterého mám zacouvat, s takovou jistotou a klidem v tváři, až jsem měl pocit, že se po celé aktivní období svého života živila jako řidič autobusu rozvážející turisty právě do takto obtížně přístupných letovisek.

Již můj první pokus o zacouvání do určeného prostoru byl ohrožen mou reálnou představou, že zadní šíře auta je dvakrát větší než prostor, do kterého mám zacouvat.
A tak to také dopadlo.

I právě náhodně projíždějící mladičký majitel koloběžky ihned pochopil, že se snažím provést husarský kousek hodný známého kouzelníka Davida Copperfielda. Zastavil, odložil koloběžku, sedl na bobek a pozorně začal pozorovat mne a vůz, cože se bude dít, což mne výrazně motivovalo ke zvýšení aktivity.

Po několika marných pokusech, dostat vůz na určené místo, jsem stál podivně napříč úzkou uličkou, s pocitem, že se do garáže nejen nikdy nemohu dostat, ale že naše auto bude muset být vyzvednuto vrtulníkem, až budeme chtít po týdnu odcestovat domů.

A právě v tento okamžik se vpředu i vzadu za mnou objevili dva motorizovaní domorodci. Krátké zatroubení jednoho z nich bylo pro mne signálem počátku třetí světové války.
Několik dalších zoufalých pokusů o pojezd auta střídavě vpřed a vzad by z výšky pravděpodobně vypadalo jako pokus hrocha, který se konečně dostal do vany a nyní se v ní snaží otočit.

Nemusím jistě připomínat běžné venkovní teploty v Dalmácii a tak jistě chápete, že jsem se na své dovolené poprvé nekoupal v moři, nýbrž ve vlastním potu uvnitř auta, zvlášť když jsem sice zřetelně nerozuměl chorvatštině řidiče čekajícího na ukončení mého artistického výkonu, ale jeho obličej jednoznačně vyjadřoval pobavení při sledování kvalitní filmové komedie.

Konečně to nevydržel, vystoupil a jako cvičeného poníka mně uváděl tu vpřed, tu vzad pro úspěšné navedení auta do garáže. V některých okamžicích dokonce okénkem uchopil můj volant a zkušeně korigoval správný úhel zatočení vozu.

Neznal mě, proto si dovolil stát u boční stěny kamenného plotu třicet centimetrů od zádě auta a pobízel mě k další pojížďce dozadu a to prosím v kopci, jako by mezi ním a autem byly dva metry volného prostoru.
Pro signál zastavení vždy udeřil se shora do kapoty, což pro mne byl signál k tomu, abych utrhl nožní pedál brzdy.

Omlouvám se všem, kteří snad nyní mají pocit, že jsem znevážil jednu ze základních privilegovaných mužských schopností mistrovského řízení. Ale pochopte, že jsem v jednu chvíli rval zpátečku dozadu jako u starého auta a nevěděl, zda se mám dívat do zpětných zrcátek nebo na toho odvážlivce nesmyslně si stoupajícího před a za můj nový vůz, jako by ho chtěl chránit vlastním tělem proti případnému odření.

Již v okamžiku, kdy mi domorodec dovolil vypnout motor, spokojen s dosaženou pozicí mého vozu, jsem se rozhodl rodině nenápadně vyvrátit každý nápad o případné projížďce autem po okolí.

Zatím mi opravdu ani není jasné, jak se z garáže dostanu ven v poslední den dovolené.