Strávníci 1 : Bageta

Prvnímu typu strávníka, vyskytujícímu se v naší rodině, bychom mohli říkat „smolař – rád by jed´“
Typickým reprezentantem této skupiny je každopádně naše dcera. Typickým, ale především nejproblematičtějším…
Po dlouhém, dlouhém výběru bagety se do ní nadšeně pouští. Její vybírání trvalo déle, než se dá popsat, avšak…

Abyste správně pochopili, měli jsme právě za sebou tři hodiny jízdy v autě pouze s několika tradičně vynucenými krátkými zastávkami.

Po prvních kilometrech zjistí jeden z členů rodiny, že si před odjezdem zapomněl odskočit…

Po novém rozjezdu si musí oba vzadu sedící cestující ujasnit své vlastnické prostorové vztahy použitého vozidla, tedy nutnost znovu zastavit a okamžitě vyměnit vzájemně místa.

Ovšem je zajímavé, že tentokrát se jednomyslně oba shodnou v tom, že právě jejich místo je to horší a každý z obou jedinců potřebuje prostor toho druhého, prostor, který je mnohem větší, pohodlnější a vůbec výhodnější…

Zastavujeme, přebíháme, vyměňujeme…

Tak a dost blbin, nebo tam nikdy nedojedeme!

Žízeň?
Tak to teda ani nápad!
Proboha, maminko, zařiď to, napít se přeci mohou za jízdy!
Ale ne moc, aby za chvíli náhodou zase nepotřebovali…

„Kdy už tam budeme?“
A dost!
Maminko, pusť prosím rádio a nechci slyšet nic jiného než hlasy profesionálů …

Tedy, jak co možná nejstručněji popisuji, měli jsme za sebou tři hodiny jízdy autem téměř bez zastávek a my chlapi držíme již dlouho v rukou narychlo vybrané bagety.
Stojíme u kasy a čekáme na společné zaplacení, abychom se do nich mohli pustit, jsouc hladoví jako psi.
Pavlov by z nás měl obrovskou radost, ani žárovky by nepotřeboval rozsvěcet a zhášet.

A maminka?
Jak říkám, „pozlatit“.
Bagetu má vybranou, hlad možná větší než my, ale neslintá, ona trpělivě vybírá s dcerou tu správnou bagetu.
Pročítají jednu etiketu po druhé.

Každou bagetu mají v rukou raději dvakrát, co kdyby přehlédli nějakou důležitou součást té které pochutiny…

V nabídce je snad dvacet druhů, ale to je pro dceru zjevně málo, každá bageta má alespoň jednu problémovou pochutinu.

Ona totiž nejí maso hovězí, vepřové, kuřecí je také „tlusté“, tím pádem nejí ani salámy a uznejte, že kdyby už výrobce napadlo nabízet bagetu s pořadovým číslem dvacet jedna se sójovým masem, bez dressingu a s trávou nebo jetelem – asi by dlouho neprosperoval, aneb by žádnou neprodal – až na tu jednu, pro nás samozřejmě, a to dvakrát za rok, když projíždíme na dovolenou tam a zase po týdnu zpátky domů.

Připomíná mi to onen starý, ale poučný vtip pro začínající podnikatele.
Jak se zajíček po tři dny ptal zmrzlináře, zda je mrkvová zmrzlina, a když mu ji čtvrtý den prodavač – podnikatel vyrobil a šťastně nabídl, zajíček konstatuje: Ta je ale hnusná, viď?

Ten známý vtip tu zaznít musel, protože konečně už i my si k pokladně neseme onu „čtvrtou“ bagetu.
Sláva! Je sýrová! Dcerce září oči.
Vlastně nám všem.
Trháme igelity, hltáme zaslouženou stravu.
Nikdo nikoho neupozorňuje, že jí příliš rychle, či že má drobečky kolem úst.

Během chviličky odhazujeme igelity od půl metru dlouhých pochutin do koše, znovu se stáváme lidmi a začínáme se vnímat navzájem.
A safra.
Dcera má svou těžce vybranou bagetu sotva nakousnutou a její oči nezáří, jsou pohaslé a snad i smutné…
Já už nemůžu, nechcete někdo…?

I tuto stravu jsme my muži roztrhali během chvilky, rychle se dohodnouc´ čí která ta půle je.

A to opravdu už nemáš hlad? Vždyť byla výborná, samý sýr, viď?

No jo, ale on tam byl takový divný dressing…

V kufru jsme našli ještě jeden poslední suchý rohlík.