Rodinné žolíky

Konečně hrajeme karty.
Všichni čtyři.
Výsledky se zapisují. Zdá se, že nás to všechny baví.

Ovšem již v průběhu první hry se dcerka náhle ptá, zda si potom zahrajeme mariáš.
Ano, miláčku, ale teď hrajeme přeci žolíky.

V průběhu druhé hry přichází s nápadem zahrát si autobus.
Ne, zlatíčko, teď ne, sotva jsme se rozjeli v žolících.
Zatím nezná tu krásu, hrát do ranních hodin mariáš a jít spát s hrdým pocitem, že jsem 2,10 v plusu a zítra si to možná ještě o korunu vylepším.
Ale zpátky k rodinným žolíkům...

Jak říkám.
Hra jde skoro plynule.
Jen občas musím připomenout: „Lížeš!“ „Zapomněla jsi vyhodit!“
Třetí kolo. Dokonce vedu.

A najednou je dcerka pryč.
Trpělivě čekáme.
Asi se šla napít, říká maminka...
Čas běží.
Karty mám srovnané a s jedním žolíkem cítím v zádech další šanci vítězství.
Holka nikde.
Tak to šla asi na záchod, říká maminka...

Nadšení nás tří neupadá, těšíme se na dokončení třetí hry a zdá se, že je také každý z nás rozhodnut, ukázat rodině, jak umí skvěle kombinovat…

Tak já se jdu za ní podívat, taky potřebuju, říkám a zvedám se netrpělivě za židle.

Na toaletě nebyla.
Stála na chodbě před velikým zrcadlem.
Pomalu si pročesávala vlasy a pozorně se prohlížela, tu zprava, tu zleva.

My na tebe všichni čekáme, vždyť přeci hrajeme karty, ne?
No jo, už jdu.

Vykonal jsem potřebu, pečlivě si omyl ruce, otřel se do ručníku, vyšel z koupelny.
V chodbičce před zrcadlem stále ještě stála blonďatá desetiletá víla s hřebenem v ruce...

A snad jen mimochodem. Čtvrtou hru jsme nehráli.

Víly mají totiž často hlad.