Pes 5: Znásilnění

Bylo toho vlastně víc.
Nejdříve neoprávněné vniknutí na cizí pozemek a teprve následně znásilnění.
S odstupem času také nezodpovědný přístup k výchově vlastních potomků.
A že jich bylo!
Barušce se jich narodilo sedm!

Já za to nemohl, já vůbec nebyl doma.
Ale vše viděly holky v přímém přenosu z okna domu.

Dozvěděl jsem se to zprostředkovaně, když jsem seděl ještě v pátek v hlubokém odpoledni na poradě.
Porada se konala pouze v počtu tří účastníků, takže jsem si mohl dovolit poodejít přijmout telefon z domova do vedlejší místnosti i během služebního jednání.
Vyděšený hlas manželky mi překotně sděloval, že byl na naší zahradě najednou cizí pes, který se počal intenzivně zajímat o naši Báru. Z okna vše pozorovaly, a než se nadály, oba psi si spolu velmi dobře rozuměli. Rozuměli a to tak dobře, jak to jen jde…

Seběhlo se to vše velmi rychle.
Baruška se prý však tuze nebránila.
Snad jen jako v tom vtipu o kohoutkovi a slepičce.
Pro toho kdo ho nezná, jen velmi stručně a opisně připomenu, na co že myslí slepice, když ji honí kohout.
Prý, ještě jednu kličku, ať neřekne, že jsem „lehká dívka“.

Než by jeden napočítal do tří, psíci už o sebe zase zájem neměli, ovšem nějak nemohli od sebe odejít na onu obvyklou slušnou vzdálenost.
Maminka s holkou vyběhly ven, z obavy, aby se pejskům nic nestalo.
Ovšem situace zůstávala neměnnou.
Prostě se nemohli oddělit.
Potom se prý nějak přetočili o sto osmdesát stupňů od sebe a každý z nich chtěl jít svou vlastní cestou...
Dělali, jako by se vůbec neznali, ale odejít stále nemohli.
Tak se jakoby točili na jednom místě, jako když se malé děti drží za ruce a dělají kolo - kolo - mlýnský…
A proto jsem měl ten telefonát. Prý, tatínku, co máme dělat?

Vběhl jsem zpět na poradu do kanceláře a vysvětloval nenadálou a nečekanou tísnivou domácí situaci.
Oba kolegové prokázali v první chvíli pramálo pochopení pro problémy mé rodiny, neboť se počali doslova smíchy „řezat“.
Snad si i v první chvíli mysleli, že si dělám páteční srandu.
Po mé opětovné prosbě o radu, neboť manželka byla stále na telefonu, jsem dostal návrh, polít cizího vetřelce vodou… svaly se mu prý uvolní...
Druhá rada zněla, ať je nechají být, ono to časem odezní...

Dokonce jsem dostal povolení opustit poradu a běžet domů rodině na pomoc.

Doma jsem se dozvěděl, že použily rady obě. Vodu i čekání. Po použití první rady, zvítězila druhá rada – časem to pominulo.
Cizí pes se odpojil a opět záhadně zmizel, plot - neplot...

Kde a kudy, nám není jasné. Bára neutíká a v plotu jsme žádnou díru neobjevili.

Příroda, nastane-li čas, pomáhá i přes kaluže skákat...

No jo, ale nakonec vše nejvíce odnesly holky.
Bára byla na maminku s dcerou snad týden naštvaná.
Ta dávka vody z kbelíku, určená především cizímu samečkovi, zasáhla především ji.

A ona za nic přeci nemohla.

Cizího vetřelce jsme za delikty uvedené na začátku textu neudali.
Pro výstrahu všem ostatním psím násilníkům jsme snad ale měli.

Neoprávněné vniknutí na cizí pozemek a následné znásilnění není žádná sranda ani ve psím světě.

A tenkráte jsme opravdu ještě netušili, že budeme vychovávat jeho sedm vlastních potomků a on bude v klidu po městě obíhat další štace.