Pes 2: Postel
Pes do postele nesmí, to je přeci jasné.
Nikdy!
Jsme čistotná rodina.
Ovšem výjimky jsou od toho, aby se udělovaly.
Proto první den po návratu z dovolené v naší posteli byl.
Skoro bych řekl, že to bylo romantické.
Nechtěl ležet na své dečce (už je mu malá), kňučel, strkal hlavu na postel, několikrát se
rozbíhal a zkoušel vyskočit, jeho tlusté bříško a krátké nožky mu však neumožňovaly onen
gymnastický kousek – skok na 25 centimetrů vysokou postel.
Jedeš!
Lehni, potvoro!
Běž!
Až se to Báře povedlo.
Lehla si spravedlivě mezi mne a maminku, poníženě přitiskla hlavu na peřinu a koukala na nás žádostivě
a zároveň prosebně, jako chlapec, když je líný sám si namazat chleba.
No, tak ho nech tatínku, pro jednou…
Dobře, dobrou noc...
A šťastně usínáme poprvé s naším psem ve společné posteli s pocitem sounáležitosti a myšlenkami na sladkou budoucnost – tak jak to bývá popsáno v dívčích románech při první noci chlapce a dívky.
Dobrou noc…