Pedagogické vlohy

Co to holky děláte, ptám se, pozorujíc ženskou část rodiny, jak ta velká, zkušená, již delší dobu dlouho, dlouho opakovaně tře malíček mastí té menší, která svou matku upozorňuje na ještě nenamazaná místa na onom malinkatém prstíku, jako by se jednalo o nedobře posekanou plochu Strahovského stadionu. Ještě tady, mami.

Již dlouho tvrdím, že naše maminka je víla s pohádkovou trpělivostí. Snad po sté totiž objíždí inkriminovaný malíček a sděluje mi, pro mne s nepochopitelným klidem, že má holka naražený prst.

Ježišmarjá, to se ti stalo ve vodě, ptám se vylekaně v obavě, že jsem zanedbal vodní rodičovský dozor… Ale ne, to mě kop brácha…

Jak tě mohl bratr kopnout? To jsi ho jistě nějak popouzela, otravovala, že? Jsi dívka. Jsi přeci jemná bytost, citlivá povaha, máš svou hrdost. A následuje můj vlastní, jistě alespoň pětiminutový monolog, který pronáším se zápalem, chtivě uchopivši tuto jedinečnou příležitost k další, ještě preciznější výchově naší dcerky.

S hrdostí monitoruji maminku po mé levé ruce, která souhlasně pokyvuje hlavou do zvukomalebné hudby mých slov.

Byl jsem hrdý na své pedagogické schopnosti a svůj výklad o citlivosti a romantickém založení bytostí zvaných žena jsem raději ještě jednou zopakoval. Maminka dokývala hlavou a já již mlčky upřeně sledoval, jaký dopad měla má slova na dceřinu tvář.

Koukala na mě klidně, vlastně bez výrazu, jako kdybych na ní těch pět minut vůbec nemluvil a jí se to vůbec netýkalo.

Koukala na mě jako chlapec, kterému říkám ať si z obyváku odnese své špinavé v rohu ležící ponožky ze včerejšího dne.

Ona mě snad nevnímala... Tak jsem vytáhl poslední trumf. Znovu stručně a důrazně vysvětluji, že tak jemná a milá dívka, jako je ona, se přeci nemůže dostat do životní situace, kdy do ní bratr kopne, až jí poškodí malíček. To je přeci stejně absurdní a nesmyslné, jako kdybys teď vstala ty a kopla do mě!

Konečně! Pochopila! Přijala! Zachytil jsem reakci v jejím obličeji, vlnu zájmu. Dokonce vstala. Postoupila až ke mně. Chvíli tiše přemýšlela a pak … Kopla do mě, doprovázejíc to slovy: TAK VIDÍŠ, že to jde.

Jo, ještě musím dodat, že v tu chvíli, co přede mnou mlčky stála, nepřemýšlela. To byl čas, který byl určen k vyzutí. Nechtěla mně přeci poškodit malíček. Ona totiž citlivá doopravdy je.