Je to kulisa

První pocity z nového prostředí byly tak krásné a po dvou letech naší poslední přítomnosti u moře opět tak nové, až nám vše okolo připadalo neskutečné, ba spíše nemožné.

Proto jsme si hned po prvních třech hodinách naší přítomnosti a sledování širého okolí vytvořili teorii, že vše kolem musí být jistě kulisy.

Jako na divadle.
Tam přeci také po chvíli uvěříte, že děj, který se odehrává na jevišti je pravdivý a jednotlivé osoby prožívají svůj skutečný život…

Ale pozor, je to fikce. Jako i zde. V Drašnicích.

Například hory.
Ne, ty přeci nejsou skutečné. To je fototapeta.
Počítačová grafika, ta dnes už dokáže vše.
Samozřejmě, ta první skaliska nedaleko od nás, ty tedy pravé jsou. Ale tam dál už ne, rozhodně ne, přeci není možné, aby nějaké skály byly tak dlouhé, vysoké, tak..., tak krásné…

A moře? Opět zjišťujeme, že je slané. (Nekecali.)

Ale, ale určitě támhle vzadu už končí a zbytek zase domalovali.

A po ránu tady běhá spousta chlápků (nejspíš to budou zdejší pracovití domorodci) a lopatkami rozhazují do moře z kbelíků sůl, protože přes noc ztratilo svoji typickou slanost.

Maminka prohlásila, že hory i moře jsou krásně nasvícené, ale že by tu elektriku platit nechtěla… a co to musí stát... a ty žárovky do těch reflektorů také nejsou zadarmo.

Byli jsme spokojeni, že se nám vše podařilo uvést na „pravou“ míru…

Druhý den jsme byli trochu překvapeni. Dcerka nám totiž řekla, že jsme lháři.
Na společné procházce zjistila, že ty vzdálené domy nejsou namalované, ale skutečné.

Omluvili jsme se jí...