Čtenářské střípky

Co to ta holka čte, ptám se a dostávám od naší maminky odpověď, že nějaké čtení pro dívky. A to má v autě ještě alespoň tři další od stejné autorky, říká žena a její obličej jednoznačně vyjadřuje názor na daný typ literatury.
Jo, jo, naznačuji pomocí mimických svalů souhlas, pochopení i soustrast, ale vlastně také radost, že naše dcera je už velká holka, která se propracovala k pokleslé dívčí literatuře…

To to pořád ještě čte, ptám se se zřejmou obavou v hlase, zda se dceřiny čtenářské schopnosti o prázdninách nezhoršují - vím přeci, že Harryho Pottera 3. díl přečetla asi pětkrát za sebou během dvou dnů…
Ale maminka mě uklidňuje, že je to již jiná kniha, ale v podstatě se stejným obsahem…
A co ji na tom proboha baví, ptám se. Ale to víš, jsou to takový holčičí blbiny…

Co to čteš?
Ptám se maminky, ale tentokrát má onu brakovou knihu v ruce ona sama. Ale čoveče, tak jsem do toho jen tak trochu nakoukla, no… Ono to není zas tak špatný…
Ale prosím tě, namítám nevěřícně…

Jdem teda k vodě?
Jo, jo, ale moment, prosím tě. Já jsem se nějak začetla, zbývá mi pár stránek a potřebuji vědět, jak to dopadne.
Nevěřícně klepu hlavou, mé oči se setkávají s chlapcovými a oba se spokojeně dusíme mužně ironizujícím smíchem.
Syn má navíc výraz symbolizující jistotu zkušeného patnáctiletého mladíka, který vyjadřuje: Vždyť ti to už léta říkám, jsou to ženský…

Co to čteš?
Strašně jsem se lekl a kniha mi vypadla z ruky. To byla totiž synova otázka. Právě se probudil a nevěřícně, pravděpodobně již delší dobu, mě pozoroval, jak hltám stranu za stranou v jedné z inkriminovaných knih, která se mi po ránu objevila v zorném poli dosahu mých rukou.
Ale čoveče, já jsem ti to tak náhodou v polovině otevřel a ono je to opravdu docela dobrý, vyhrkl jsem popravdě.
Decentně se usmíval, celé tělo se mu pohybovalo střídavě asynchronně dopředu a dozadu, to proto, že z uzavřené dutiny ústní mu vycházel zvuk uvádějící právě v pohyb celé jeho tělo, který by byl v krásné literatuře popsán nejpřesněji pravděpodobně tímto jediným písmenem: ch, ch, ch,…
Necítil jsem se nejjistěji a odešel i s knihou před stan pokračovat v četbě do křesílka.

Tati, co to čteš?
Tentokrát to byla dcerka. Sic ne ironicky, ale o to více útočně… Tu knihu mám rozečtenou já! Jasně, vždyť já ti ji hned dám…

Tati, tak dej mi tu knížku!
Jasně, jasně, vždyť jdeš stejně snídat, tak se v klidu najez a až dojíš, tak ji hned po snídani máš zpátky.
Ch, ch, ch,… chrčí mi povědomý zvuk v zádech …

INTERMEZZO

Bohužel jsem dceru při snídani velmi, velmi naštval, už ani nevím proč, asi jsem měl (jako vždy) nerozumnou poznámku týkající se mého vizuálního uspokojení z toho, že naše dcera bují a mění se v ženu.
Každopádně dopad mého výroku, který jsem stručně pronesl mezi četbou (proč jen chce být člověk stále vtipný…?), byl pro mne tragický – dcera mi vytrhla „za trest“ svou knihu.
Tělem mi projela dvojitá bolest. Já ji přeci nechci ubližovat a – a hlavně si nepamatuji stránku, na které jsem v knize byl.
A v zádech slyším ch, ch, ch,… Však víte…
Jen si chlapec přisedl blíž, evidentně se dobře baví a mám pocit, že má popularita u něho poklesla opět o několik kilometrů níž… Ach jo…

Tak už ji dočetla.
Chvála bohu. Byla u konce a netrvalo to déle než padesát minut. Podařilo se mi několika podlézavými poznámkami dceru pacifikovat až tak, že mi knihu předává, abych mohl pokračovat v četbě.
I když to zní neuvěřitelně, jsem šťastný, rychle hledám v zhruba polovině knihy místo, kde jsem začal a posléze byl i dcerou donucen přestat číst.
Chlapec se otevřeně řehtá, jeho ch, ch, ch je živým ha, ha, ha – jako muž – vzor, jsem u něj skončil … Hele, ale vono to je opravdu docela zajímavý, obhajuji se… ch, ch, ch…

Poslouchej, to je dobrý, předčítám mamince, když jsou děti ve vodě, úryvky, které musím prožít i s ní. Kniha je totiž opravdu čtivá, zajímavá, dobře napsaná, napínavá, mám intenzivní potřebu ji během dalších třech hodin dočíst…
Syn pojal jistotu, že jsem kretén.

Tatínku, neměl by ses otočit? Pálí to na tebe stále jen z jedné strany.
Ano, ano děkuji…

Tati, půjdeš s námi do vody?
Ano, ano, za chvíli…

Tatínku, nedáme si „pitný režim“?
Ano, ano…(ani dobře vychlazené pivo dovezené z Čech, obsahující spoustu uvolňujícího alkoholu, nedokáže odvést mou pozornost od četby).
Aha, tak já jdu ještě jednou do vody …

Tati, my máme hlad…

Tak jsem to dočet´, za dopoledne, čte se to opravdu rychle, dokonce ani nevadí, že jsem začal náhodně v polovině knihy.
Všechno dopadlo dobře, samozřejmě tak, jak jsem u literatury tohoto typu předpokládal...
Ježíš marjá, to byla ale blbost! To snad ani není možný, abych takový kraviny čet´. Proboha, já jsem vůl! Ztratil jsem půl dne, kdy jsem mohl být se svojí rodinou ve vodě. To snad není možný!

Támhle už se všichni vrací, musím jim ten ztracený čas vynahradit, budu se jim o to více věnovat, půjdu do vody a s chlapcem si zahraju v tom vedru fotbal…

Prosím tě, kde máš tu druhou knížku?