Babička a vypravěčské umění

Naše babička patří do generace odsuzující dlouhé vysedávání před televizní obrazovkou, generace obávající se vznikajícího vlivu masmédií na lidstvo.
S úctou uznejme, že se naši rodiče nemýlili, ironií osudu zůstane, že právě tato generace v roli důchodců tráví před obrazovkou většinu svého volného času.
A jak výrazný je při tom vliv televize...

Jak náš děda říká, při prvním pohledu na babičku po jeho příchodu domů pozná, zda se hlavní představitelce právě běžící telenovely nepřihodila nějaká nepříjemná věc.
Dokonce prý měl jednou tak náročné negativní domácí klima, že se rozhodl napsat argentinské dramaturgii dopis s prosbou o sestavování pouze pozitivních scénářů, anebo aby každý díl ukončovali alespoň trochu smířlivěji.

Souvislost s vypravěčským uměním se zdánlivě vytratila, ale hleďte, jak rychle vyplave na povrch...
Naše babička má totiž pocit, že nás o všem, co viděla, a bylo to zajímavé, musí informovat.

Přináší to své problémy.
Nepamatuji se totiž na nějaký špatný pořad, který by vypnula.

A navíc, vše, co v televizi řeknou, je neodiskutovatelná pravda.
Tím jste už dopředu a navždy zařazeni do role posluchače.
Vyjadřovat jakýkoliv názor či pochybnost je zbytečné.

A neboť patří do jazykově skvěle vybavené generace, která ještě neznala švindl s názvem SMS, dokáže třeba jen pěti vteřinovou filmovou sekvenci popisovat s nadšeným jiráskovským nadhledem snad deset minut.
Pochopili jste tedy, že běžný čtyřiceti minutový večerní film vyjde v jejím dramaturgickém podání i na pěkné tři hodinky.

Brilantně dokáže vyjádřit myšlenky herce, který na obrazovce nepromluvil ani slovo.
Dokonce myslím, že její umění je nedoceněné.
Ano, z literární předlohy se tvoří scénář, dle scénáře dále točí film.
Ale naše babička vyráží novým, opačným směrem.
Ona z filmu tvoří zpět literární verze, mnohdy kvalitnější a obsažnější než film sám.

Rozladit ji dokáží pouze naše občasné odchody na toaletu během jejího vyprávění nebo stručné poznámky dědy, který nás chce ochránit:
„Ale babi.“ nebo „Zkrať to.“ nebo „Vždyť to přeci není důležité.“
Babička prostě automaticky předpokládá naši zaujatost a stoprocentní zájem.

Nepodařilo se mi ji zastavit ani opatrně, ovšem důrazně a logicky nanesenou poznámkou, že kdyby mě to zajímalo, tak si to pustím nebo půjčím na videu.
Nejtaktičtější je odskočit si pro pití a už se nevrátit.
Ale to ostatní členové rodiny, kteří v posluchárně zůstali, berou jako zradu.

Abychom si při všedních či nedělních návštěvách našli také prostor pro sebe, vymysleli jsme taktický plán, který byl postaven na myšlence občasné záměny posluchačů.

Zjistili jsme totiž, že babička po prvních dvaceti minutách povídání již nevnímá, kolik má posluchačů.
Bylo-li v místnosti na samém počátku vyprávění celkem šest osob, nezaregistruje, sníží-li se tento počet o jednu, ba dokonce o dvě osoby.

Postupnými opakovanými pokusy přímo v terénu jsme k našemu úžasu zjistili, že babička nezachytí ani snížení své posluchačské základny o celé čtyři členy.

Velkým vítězstvím výzkumu našeho týmu pak bylo zjištění, že babičce nevadí ani velmi drastický pokles počtu posluchačů, tedy, že jí nevadí, vypráví-li film jedné jediné osobě!

A tak jsme každou návštěvu zahájili všichni společným poslechem a potom postupně nenápadně odcházeli a odcházeli.
Bohužel byl tento postup zdrojem snad i dobře předpokládatelných konfliktů. Z odchodů se totiž stal rodinný souboj, neboť nikdo nechtěl zůstat předposlední a nedej bože snad i posledním posluchačem.
Někteří členové měli dokonce tendenci se vytahovat na ostatní rodinné příslušníky svou mrštnou schopností zmizet z obývacího pokoje vždy mezi prvními.

Protože jsme férová rodina, dohodli jsme se na dalším taktickém manévru. Počala-li babička rozvíjet své vypravěčské umění, setrvali všichni členové rodiny prvních několik minut pospolu v roli nadšených posluchačů, posléze se všichni postupně, ovšem rychle, přesunuli do jiné místnosti, no a zbylý posluchač byl spravedlivě střídán.

O střídání a pořadí střídání jsme se nikdy příst nemuseli, neboť babička vyprávět opravdu umí, poslouchat deset minut je zážitek, ale vydržte to dvě hodiny.

Těžko uvěřitelným překvapením pro nás bylo další zjištění, že babička nezaregistruje ani skutečnost, že film vyprávěla v jednotlivých částech vždy někomu jinému.
A tak to má být.
Nechte, prosím, své babičky vyprávět.
Nejde ani tak o obsah.
Jde o společnou sounáležitost a soudržnost rodiny.

A pozor!
Naše babička vyprávět doopravdy umí a hlavně… hlavně ji všichni máme rádi...